Moritát

Hořká vzpomínka na neméně hořký konec jedné poctivé daňové poplatnice za dob Franze Josefa...

V nuselský putice strhla se pranice,
kudly se ježily, praskaly sanice.
Po luftě lítaly zuby v tu ránu,
za chvíli putikář, všicí jsou v pánu.

Přilítli chlupatý, čmuchali vokolo,
po svědcích slídili, našli jen volovo.
Nakonec našli ten obrázek malý
na mokrým bírfilcu namalovaný.

Po krátký rozhudě poznali fízli,
že je to Maruš, co jednou už lízli.
Pádili za ní, co ví vo tom mordu,
pro paměť chtěli jí zmalovat mordu.

Maruna právě však u sebe měla
šamstra, co pomáhal vodlívat děla.
Ledva k ní zapluli, že jí vochočí,
hned štempl dostali přes vobě voči.

Neb ten chlap příslušník pražský byl galérky -
nedělal cavyky, zvyk si na maléry.
Jak skopal ze schodů chlupatý chlapce,
chutě se odebral věnovat Mařce.

Chlapci se nedali, stříkačky vytáhli,
vlítli zas na šamstra, přes kopf ho přetáhli.
Krev z něho stříkala na strany všecky -
bylo jí na vědra, možná i necky.

Maruš, ta vřeštěla, jak píchlý prase,
říct jim nic nechtěla, tož bručí v base,
ni moudro pražádný z tohodle není -
snad jen, že fízlové málo se mění.