Sirotek hledá nové rodiče. PS: Ti staří byli Svědci.

...tohle mne tedy vytočilo do vrtule. Radši to nečtěte.

Přijdou takhle jednou k dědovi nějací dva pánové a zvoní mu u dveří. “Kdo jste?“ ptá se děda. „My jsme Svědci Jehovovi. Chceme si jen popovídat.“ „Tak si povídejte,“ na to kmet a jde si zapnout televizi.

Dost starý a otřepaný vtip, ale když čtu dneska noviny, příliš se mi smát nechce.

Nemívám ve zvyku brojit proti víře jako takové a pro mne za mne si uctívejte třeba obsah dvou spojených půlnočníků. Jenže oni jsou opravdu padlí na hlavu, tihleti Svědci.

Komu že to vlastně šli za svědky? Jehovovi asi ne, jelikož ten – alespoň snad při moderním způsobu chápání – nekázal by svým ovečkám, aby své nezaopatřené ratolesti vyhazovali na chodník. Nebo ano? Už to vidím.

Žalm dejme tomu sedmnáctý: Nevěřícího potomka svého před práh svůj vykopniž, by domu tvého pošpiněno nebylo.

A vida, stalo se. Nevěříš, dcerko, vypadni. Nám, tvým rodičům, bůh a víra jsou přednější. Jen jdi a okus světa zprzněného bezbožníky, jdi a klidně si tam chcípni. No co, je ti osmnáct?

Řekněte tohle vašemu dítěti doma.

Nebo mu řekněte, kdo to jsou, tihleti Svědci.

Já si jdu uvařit kafe. Mám vztek.